Metody práce 6 - Systémy přesvědčení

Velmi často narážíme s klienty v naší práci na systém přesvědčení – je nutné jej nejdříve uvolnit, aby se člověk mohl posunout dá a něco ve svém životě změnit – či si změnu DOVOLIT.

Systém přesvědčení je vlastně náš ochránce – je to soubor našich zkušeností, zážitků a reakcí, které nám někdy v minulosti přinesly úlevu, či pomoc v obtížných situacích.

Fyziologicky jsou tyto vzorce uchovávány v oblasti našeho mozku, která se nachází v levé hemisféře, za levým uchem. Jmenuje se společná integrační plocha (SIP). Tato plocha má velice důležitou funkci. Tím, že uchovává naše zážitky nám může v rozhodující chvíli i zachránit holý život – ve chvíli, kdy nemůžeme racionálně myslet, např. při autonehodě – sepne SIP odpovídající mechanismy v organismu tak, abychom byli schopni vylézt z vraku auta, utéci, či zachránit život někomu blízkému a podobně, přičemž si nic z toho ani nemusíme vědomě pamatovat. Jsme v šoku a ve stavu mentální paralýzy, ale přesto náš organismus jedná, aby si zachoval život.

Tato funkce je opravdu důležitá a obdivuhodná, ovšem, má i svá mínus. Mozek totiž ukládá všechny zkušenosti, i ty, které si uchovávat nechceme, protože nám brání v dalším vývoji … je to SIP, která nám působí trvalé strachy, závislosti, stále se opakující kolotoče zážitků, vztahů, chování.

Např.nemůžeme je tak překonat strach ze psů – je iracionální, nevíme, kde se vzal a přesto ho cítíme a k psovi se nepřiblížíme..

Nebo víme, že nám nedělá dobře kouření v dlouhodobém měřítku, ale nedokážeme přestat a vymlouváme se na zvyk..

Nebo si hledáme stále stejné partnery ve vztazích, kteří nás vždy postaví do podobné situace a my trpíme, aniž bychom se dokázali „poučit“ a najít si partnera jiného..

Za tím vším stojí náš systém přesvědčení, který nás drží v bludném kruhu.

Jak z toho ven?

Při odblokování najdeme vždy příčinu, kde došlo k bloku a vyčistíme několik navazujících situací, kde jsme si blok upevnili a použijeme některé ze strukturáních kineziologických korekcí, které jsou určeny k uvolňování stereotypů (např. fixace, SIP, korekce pro svaly, či zúženou lebku).

Co můžeme udělat doma?

Naučit se jinak myslet – identifikovat naše bludné kruhy a vědomě se snažit o jejich přerušení, anebo – myslet jinak už od začátku – neukládat si do hlavy zbytečná omezení a negace.

Děláme to vlastně už od dětství – posloucháme omezující, leč dobře míněné rady rodičů, které nás mají okamžitě uchránit před nějakým hrozícím nebezpečím. Jako děti slýcháme a svým dětem pak radíme - „Nespadni“, „nelez tam, spadneš“, „nedělej to, ublížíš si“, „pozor, kousne Tě“, „nesahej na nůž, řízneš se“, „co Tě to napadlo, je to nebezpečné“ atd. atd. A děti, které přicházejí na svět s nadšením a zvědavostí najednou zjišťují, že svět je vlastně strašně nepřátelské místo, kde je třeba se všeho bát – a vyrovnávají se s tím po svém!

O co by bylo milejší, kdybychom tyto negativismy, které zakládají jen další negace, strachy a nehody nahradili pozitivní motivací, ukázali dětem, jak mají nůž držet, aby si neublížily a pokusili se i do jejich malých hlaviček ukládat pozitivní vzorce? Co třeba „drž se pevně“ místo „nespadni“, nebo „nejdřív do dojez“ místo „nejez s plnou pusou“ nebo „počkám s Tebou až se pejsek nají a pak si ho pohladíš“ místo „nesahej na něj, kousne Tě“..

Vlastně je pro mozek nesmírně důležité to, co slyšíme – přes uši totiž informace jdou přímo do oblasti zapamatování a uchování stereotypů.

Pokud chceme náš matrix změnit, nejde o nic jiného než o afirmace – pozitivní prohlášení a směrování naší mysli.

Afirmace, o kterých byla řeč v článku Metody práce 1, jsou vlastně myšlenky, kterými můžeme zachránit škody, které napáchají naše ostatní myšlenky, které z různých důvodu nedokážeme uhlídat - anebo myšlenky jiných lidí, stereotypní prohlášení a přesvědčení, jimiž nás rádi zahlcují - ať už na požádání, či bez něj.

Vlastně jsme denodenně bombardováni různými informacemi, které ovlivňují náš život – z televize, počítače, sociálních sítí, reklam a stejně tak nevyžádanými radami, které ulpívají zdánlivě na povrchu, ale působí hluboké zmatky. Týkají se všech, nikoho nevyjímaje, od dětí, přes těhotné ženy, matky, svobodné i vdané, ženy i muže. Tyto sociální stereotypy v nás vyvolávají pocity méněcennosti, selhání, strachu z neúspěchu, snahy o přehnanou dokonalost a podobně.

Prohlášení typu „když jsi těhotná, neměla bys to a to“, „muž je živitel rodiny“, „prvorozené dítě má mít vždy přednost“, „žena musí být dokonalá manželka a matka a mít doma naklizeno, navařeno a stále se usmívat“, „muži nebrečí“, „rodičům se neodmlouvá“ doplňte si sami.

Nezáleží na tom, jaký je stereotyp společnosti, není třeba být dokonalý, je třeba být spokojený a sám sebou. Je třeba dělat pokroky hlavě vůči sám sobě – překračovat svá omezení a zdravou sebevýchovou spět ke svým snům a cílům v rodině i profesi.

Mějme svou vizi. Mozek nedělá rozdíl mezi představou a skutečností, takže vezme vaši vizi jako fakt a začne jednat!

Rozhodující je poznání, že naše budoucnost je jen naše volba!