Dyslexie u dětí a školní úspěšnost
Vážení rodiče.
Má Vaše dítě problémy s učením? Není schopno se soustředit a plně využívat své přirozené inteligence? Přemýšleli jste o příčinách tohoto stavu a máte zájem svému dítěti pomoci z nesnází? Dovolte, abychom Vás seznámili s možností nápravy dyslektických poruch kineziologickou metodou "One Brain".
Nejprve si objasníme, jak dyslexie vzniká, nebot' tato "choroba" není vrozená.
V dětství si tvoříme své systémy přesvědčení. Dítě je fascinováno novými zájmy, přijímá nové, vnímá všechno tak, jak to je, analyzuje, spojuje nové s již poznaným - proto se učí, vnímá a vytváři pro sebe nové možnosti. Jde o přirozený stav dítěte: učit se se zájmem a s uvědoměním.
Dokud je prostředí bezpečné, dítě se učí neuvěřitelně rychle. Jestliže prostředí bezpečné není, stejně rychle se dítě učit odnaučí. Děti stresuje mnoho věcí, které se z hlediska dospělého zdají být banální. Jde o to, jak silně prožijí negativní emoci. Může to být přenos prožitků matky v těhotenství, traumatický, i když zdánlivě normální porod, odmítání rodičovské lásky, narození sourozence, pobyt v nemocnici, přestěhování, rozvod nebo úmrtí v rodině, různé příhody v kolektivu dětí ve školce a škole i špatný start v první třídě.
Jestliže dítě prodělá pro něj traumatický zážitek, strach, bolest (fyzickou nebo psychickou), která přetrvává, prožívá traumatický šok a "odhlásí se" z procesu myšlení. Je-li šok dostatečně silný, nebo trvá-li dostatečně dlouho, intenzivní emoce, které jeho prostřednictvím vzniknou, se mohou neoddělitelně spojit se vzpomínkou na tuto událost a vyvolat reakci.
Pokud k tomu dojde, dítě si vytvoří slepou skvrnu nazývanou "dyslexe" nebo "neschopnost učit se". Dítě může být prožitým emočním traumatem blokováno zrakově i sluchově, může mít odpojenu vzájemnou komunikaci mozkových hemisfér. Neznamená to, že by nevidělo, nebo neslyšelo, nebo bylo hloupé, má pouze vytvořena slepá místa, kam se okohybné svaly brání stáčet a hluchá místa, která brání vnímat určité sluchové podněty.
Dítě přestane přemýšlet (učit se) pokaždé, jakmile se ocitne v podobné situaci, která vyvolala traumatický šok a z jeho pozice se zdá, že mu nezbývá nic jiného, než reagovat trucovitostí. To vyplývá z neoddělitelného spojení emoce a události. Stejně intenzivní emoce pak nanovo vyvolá stejnou reakci, určenou k obraně vůči dalšímu utrpení.
Dokud neoddělíme zapamatovanou emoci od události, která ji způsobila v minulosti (ve věku příčiny), neschopnost učit se bude přetrvávat a obnoví se pokaždé, zopakuje-li se v přítomnosti podobná situace.
Je jasné, že dlouhodobě neřešené stresové podněty mohou být příčinou psychosomatických poruch, jako jsou žaludeční potíže, únava, poruchy spánku, pomočování nebo bolesti hlavy, svalů a kostí bez zjevné příčiny. V psychické sféře se projevují jako odmítání sebe sama, sebepodceňování, nesoustředěnost, deprese, neadekvátní chování, agresivita, hyperaktivita, nemluvnost nebo naopak mnohomluvnost a podobně.
Dyslexie je u nás oficiálně definována jako specifické poruchy učení způsobené tzv. lehkou mozkovou dysfunkcí. Tedy mírnou neschopností koordinace motoriky, analýzy zrakového a sluchového vnímání, úrovně rozumových schopností.
Kineziologická metoda One Brain tvrdí, že neodstranitelně fyziologicky postižených dyslektiků je ve skutečnosti velmi malé procento. Potíže zhruba 95% dyslektiků jsou způsobeny právě emocionálním stresem a tato metoda je dokáže uspokojivě odstranit. U dítěte ovšem vždy se spoluúčastí rodičů a učitelů. Je totiž důležité si uvědomit, že malé dítě, které hledí na svět zpočátku s absolutní důvěrou a má pocit, že vše kolem je harmonické, se najednou setkává s naším organizovaným světem a každý jeho kontakt je doprovázen konfliktem, pro dospělého nedůležitým, pro další život dítěte přitom podstatným.
Do přirozeného chápání světa začínají proudit příkazy, zákazy, návyky nebo nacvičené pravdy a rituály, se kterými se děti nakonec smiřují i když po prožití nekonečné řady stresů. A na konci svého dětství se řadí do davu již dyslektických dospělých a prostřednictvím svého chování a přenosem svých dyslektických problémů pak působí zpětně na své okolí a na své děti. Kruh se uzavírá, další generace dětí se musí přizpůsobovat tomu, co my považujeme za jedině správné. Mnohdy je potřeba, abychom si my, dospělí, dokázali uvědomit své vlastní problémy a snažili se je řešit, jinak ze svých problémů nevyrosteme, ale podělíme se o ně se svými dětmi.
Název metody One Brain, v překladu Jednotný mozek, vychází z ideálního fungování levé a pravé hemisféry, kdy obě spolu dokonale spolupracují. U většiny lidí je jedna z hemisfér v převaze a způsobuje to, že se lidé navzájem liší svými schopnostmi, dovednostmi a zájmy, které dovedou v normálních podmínkách využívat. Pokud se člověk dostane do stresové situace, dochází k odpojení části jeho mozku, který tak nemůže využít svou plnou kapacitu a při řešení konkrétního problému se musí spoléhat pouze na svou zkušenost a pamět'. Nehledá východisko ze současné situace, ale snaží se pouze využít zkušenosti z podobné stresové situace, která se již někdy předtím stala a která je uložena v jeho databance. Reagujeme tedy na základě zkušeností a nikoliv v souladu s aktuální situací a reálnou potřebou. Ztrácíme schopnost rozhodování a stáváme se zajatci systémů přesvědčení, nemáme svobodnou volbu. Každý problém si zaslouží své řešení: jestliže nejsme schopni sami problém vyřešit, je dobré, obrátit se na někoho, kdo Vám může pomoci, za Vaší spoluúčasti, najít klíč k řešení problému.
Neurologické bloky způsobené psychickým stresem lze pomocí svalového testu nalézt a pomocí jednoduchých korekcí, spočívajících ve využití určitých forem cvičení, dotyků, působení světla, vody a některých esencí, odstranit. Tím se navodí v těle energetická rovnováha, příčina problému je odblokována.
Kineziolog není léčitel ani psychoterapeut, ale má prostředky, znalosti a dovednosti, kterými lze najít příčinu problémů, odstranit energetické bloky spojené s problémy a navést Vás na začátek cesty vedoucí k jejich řešení. Jestliže se zbavíte stresu, budete sami schopni problém vyřešit. Totéž se týká Vašich dětí.
Tento článek jsem si vypůjčila od Jany Kaněrové, protože se s ním plně ztotožňuji. Viz https://www.kineziologie.unas.cz/pages/dyslex.htm